Peter Hoferek: Asi jsem našel tajné město, kde Čína trénuje olympioniky

Hana Šormová / 12. dubna 2017 / Rozhovory

zdroj: Zdroj: archív Petera Hoferka

Dát si tzv. rok pauzy (gap year) je v zahraničním celkem běžné. Peťa Hoferek si našetřil a dal si rovnou 14 měsíční pauzu na cestování po světě. Ani po návratu nezahálel, vydal svoji knihu Okolo sveta s palcom hore a založil vlastní nakladatelství Elist. Nejen o knihách jsme si popovídali v následujícím rozhovoru.

Peťo, na svém webu píšeš, žes navštívil okolo 50 zemí světa. Většina lidí by namítla, že počet dní dovolené nestačí k tomu, aby se dalo tolik cestovat. Jak to děláš ty? Pracuješ na cestách?

Bohužel, počet dní dovolené je vskutku tak málo, aby se za ten čas dalo něco většího podniknout. Proto jsem dva a půl roku spořil a následně dal výpověď. Na cestách jsem nepracoval kromě pár dní na farmách v Austrálii. Proto jsem navíc cestoval i nízkonákladově (hodně času a malý rozpočet).

 

Využíváš také stopování, což popisuješ i ve své knize Okolo sveta s palcom hore. Je tedy kniha hlavně o stopování?

Ano, většinu navštívených zemí jsem procestoval stopem a nemůžu si ho vynachválit. Myslím, že neexistuje způsob jako se více přiblížit k místním a dozvědět se o zkutečném životě v navštívené zemi. Stopování není totiž jenom o samotném přesouvání se, ale právě naopak o kontaktu s lidmi. A ten přesun zadarmo je jen bonus.

Kniha Okolo sveta s palcom hore je všeobecný cestovatelský návod. O samotném stopování je tam jen pár stránek. Takže, kdo nemá rád stopování, nemusí se vůbec obávat, že by v knížce nezískal praktické rady přímo pro něho. Snažil jsem se dát do kupy všechno, co jsem se o nízkonákladovém cestování naučil. Kdybych mnohé informace věděl před cestou, tak jsem si ušetřil hodně starostí i peněz.

 

Máš v knížce i nějaké humorné zážitky z cest? Prozradil bys nám nějakou příhodu, která se ti stala?

Jasně, pár zážitků jsem zde popsal, ale víc jich dám snad do cestopisu. Na cestách se každý den něco děje a obzvlášť, když to nejméně čekáte. Tak jsem se nečekaně ocitnul na muslimské svatbě, při týdnovém budhistickém pohřbu (ale až po prvním dni jsem zjistil, že jsem na pohřbu). Nebo jsem se málem ocitnul v čínském vězení Taklamatan, neboť se mi podařilo vkročit do nějakého zakázaného města. Chtěli mi dát pokutu, ale když jsem jim ukázal mých 20 juanov (cca 2,5 €), tak pochopili, že na mě nezbohatnou.

Policajtům vůbec nešlo do hlavy, jak jsem se tam dostal. Ani vlaky ani autobusy tam nejezdily. Se stopem prostě nepočítali. Problém bylo, že nevěděli, jak se mě zbavit. Nejbližší město bylo přes 100 km daleko a to na východ. Proto mi hrozilo, že při přesunu na západ směrem Kyrgyzstán, se zde ocitnu znova. Přesouvali mě z jedné policejní stanice na druhou a tím mi vlastně ukázali celé město.

Nakonec jsem si prosadil, ať mě odvezou na dálnici a posadí do kamiónu, který pojede mým správným směrem na západ. A co bylo v tom zakázaném městě? Podle velkého množství sportovišť a děti v uniformách s visačkami na krku usuzuji, že jsem našel jejich město, kde trénují svoje olympijské talenty.

Foto: archív Petera

 

V cizině je vcelku populární tzv. gap year (česky rok pauzy). Hodně mladých lidí ho využívá právě k cestování, než začnou naplno pracovat. Myslíš si, že je to dobrá životní investice?

Právě něco podobného jsem udělal. Ale s tím rozdílem, že jsem nejprve pracoval, abych si to mohl dovolit a moje cestování trvalo o dva měsíce déle, tedy 14 měsíců.

Myslím, že je to obohacující zkušenost. Takový rok na cestách bych přál všem. Čím rozmanitější krajiny navštívíš, tím víc pochopíš, že lidé jsou si ve své podstatě rovni. Asi by ubylo rasistů. Také je to výborná zkouška dospělosti, když se musí člověk spoléhat jenom sám na sebe a v cizím prostředí, kde neplatí stejná pravidla jako doma.

 

Návrat z cest domů nemusí být vždy jednoduchý. Někdy zažíváme i kulturní šok. Jak se tobě začleňovalo zpátky do společnosti, poté co jsi “přestal” cestovat?

Vskutku návrat z cest je jedna z těch nejhorších věcí na celém cestování… Nejprve se zdá, že se Zem přestala otáčet, nic zajímavého se neděje, nechápete své staré kamarády a vlastně si s nimi často nemáte ani, o čem povídat. Ty se vracíš zcela vyměněný, ale lidi, které jsi znal, na to nejsou připravení. Moje přítelkyně dokonce proplakala celý měsíc po návratu z cesty. Nechápala, jak se její kolegyně v práci mohou bavit o nějaké trapné reality show či jiných nesmyslech. Návrat do běžného života se nakonec podařil, ale trval několik měsíců.

 

Činnost dokáže vždy naplnit a odvést myšlenky. Tys nelenil a založil jsi i vlastní nakladatelství Elist. Co tě k tomu vedlo?

Jistě, je potřeba něco dělat. Nelze zůstat jen tak sedět a vzpomínat.

Nakladatelství jsem založil až rok po návratu z cesty. Hodně jsem se naučil při psaní své už zmíněné knihy a kamarád Peter zrovna končil se svým nakladatelstvím Druska Books. Tak se naskytla příležitost si založit vlastní, naučit se co nejvíce a nabídnout jeho autorům přechod pod má křídla. V čase, kdy jsem vše zakládal, jsem začínal žít v Rakousku. Německy jsem neuměl, a tak jsem měl plán, že budu slovenské nakladatelství řídit na dálku. Celé to však bylo o dost náročnější, než jsem si představoval.

Foto: archív Petera

 

Popsal bys našim čtenářům, jak zkráceně vypadá takový proces vydání knihy?

Vydání knihy je dost náročný proces, zrovna jsem o tom nedávno napsal podrobný článek. Ve zkratce probíhá tak, že mi autor pošle rukopis. Když se mi zalíbí, tak se dohodneme na podmínkách spolupráce, pošlu ho spolupracovníkům na redigování a korekturu. Grafik připraví obálku. Všechno probíhá ve spolupráci s autorem, aby byl se svým dílem maximálně spokojený. Potom zpracujeme eBook, uděláme zalomení knihy a připravíme tisk a následnou distribuci. Při celém procesu je potřeba se starat i o marketing, aby si kniha sama na sebe vydělala. Samozřejmě do knihy je třeba investovat hodně peněz a ty investice se vracejí hodně pomalu. Navíc celou situaci komplikuje ještě byrokracie.

 

Není to lehké, jak vidím. Za celým nakladatelstvím stojíš sám, nebo máš nějaké partnery, případně sponzory?

Řídím si ho sám, ale využívám schopností a zkušeností externích specialistů (korektura, grafika). S logistikou mi pomáhá rodina a distributoři. O marketing se starají samotní autoři. Postupně se učíme a zlepšujeme. Věřím, že vydavatelství Elist se bude řadit k nejlepším na Slovensku.

 

I mezi našimi čtenáři se jistě najdou takoví, kteří mají svoji knížku tzv. v šuplíku. Vydáváš knihy i začínajícím autorům, tj. prvotiny?

Nebráním se prvotinám, vydal jsem jich hned několik. Ale je velmi důležité, abych viděl, že autor má snaha se propagovat a že o jeho dílo je zájem. Víme, že obálka se prodává, ale jméno autora na ní se neprodává o nic méně. Proto je potřeba si vybudovat jméno. Je na nic napsat geniální knihu, když po ní nikdo nesáhne.

Foto: archív Petera

 

Na jaké žánry se nakladatelství Elist zaměřuje?

Původně jsem plánoval se zaměřovat hlavně na cestovatelskou literaturu, ale když už se ty cestopisy, až tak moc nepíší, tak bych se ve vydavatelství asi dost nudil. Nebo si je musel začít psát sám. Proto se nijak nespecializuji a jednoduše vydávám všehochuť knih, u kterých si myslím, že se vyplatí je číst.

 

Poslední otázka na tebe. Jakou knížku zrovna čteš? Doporučil bys?

Momentálně čtu hlavně různé rukopisy, abych posoudil, zde je vyplatí vydat nebo ne. Rozečtenou mám knihu Smelý zajko v Afrike, ale je to v německo-slovenské verzi, abych se naučil němčinu. Co však doporučím a četl jsem v nedávné době, jsou detektivky od Agathy Christie a Za dverami číha život od Márie Blšákovej.

 

Za celou redakci startitup.cz ti, Peťo, děkuji za rozhovor a přeji hodně vydaných zajímavých titulů.

I já děkuji, že jste se mi ozvali a přeji hodně nadšených čtenářů inspirativního magazínu startitup.cz.

Přidat komentář (0)
[display_facebook_embed_rotate]