Pěšky po světě: Mladý Čech cestuje po vlastních a o svých zážitcích píše bestsellery

Marianna Mikešová / 19. března 2017 / Rozhovory

zdroj: archiv Ladislava Zibury

Jednoho dne se rozhodl, že chce zažít to největší dobrodružství. Vydal se na pěší pouť a zalíbilo se mu to natolik, že dodnes po vlastních ušel již tisíce kilometrů. Své zážitky zvěčnil ve dvou bestsellerech a dnes podniká turné po České republice se svou stand-up show. Ladislav Zibura, kamarády přezdívaný Zibi, si doma i ve světě získává lidi svým humorem a úsměvem.

Ahoj Zibi. Kam máš s tím kufrem namířeno?

Jdu do Českého Těšína, kde budu mít další projekci a po ní půjdu s klukama pít do Polského Těšína. (Smích) Vždy, když navštěvuji vzdálenější město, snažím se dohodnout si schůzku s místními, abych to tam víc poznal. Díky přednáškovému turné už znám dobře nejen Česko, ale i Slovensko, a navštívil jsem místa, kam bych se jinak nedostal.

Když se podívám na mapu, znám už každý kousíček České republiky a baví mě její zákoutí, které Češi až tak neznají. Pokud by však člověk chtěl podrobně procestovat zemi, trvalo by mu to měsíce. Mně se to náhodou podařilo právě díky přednáškám. Protože jsem však teď každý den někde jinde, je pro mě paradoxně největším komfortem být doma.

Jsi u nás mediálně známý, napsal jsi dva bestsellery a absolvoval množství přednášek. Vnímáš to jako seriózní kariéru i do budoucna?

Moje generace vyrůstá v době, kdy nevíme, jaké profese budou existovat za 10 let. Koho by před 20 lety napadlo, že dnes bude nejlepším povoláním programátor? Budoucnost si tedy velmi neplánuji. Přednášky nechci dělat celý život, ale psaní je pro mě velkou vášní, takže bych se rád pohyboval v této oblasti.

Pracoval jsem už v Českém rozhlase, jako externista jsem pracoval pro magazín Reportér, takže vím, že bych se mohl ubírat i novinářskou dráhou. Přivydělával jsem si i psaním reklamních textů a také mě to uživilo. Mám jistou svobodu v tom, že vím, že se k tomu můžu kdykoliv vrátit. Nicméně teď, když můžu cestovat, psát o tom a lidé to budou číst, tak bych v tom ještě pár let rád pokračoval.

Foto: IDPhotography.cz

Foto: IDPhotography.cz

Přejděme však k tvým cestovatelským začátkům. Jak vznikl ten bláznivý nápad vydat se na pouť?

Bylo to po maturitě, kdy jsem velmi chtěl zažít něco dobrodružného. Naprostou náhodou jsem se dočetl, že existuje pouť do Santiaga de Compostela a každoročně tam chodí 100 až 200 tisíc lidí. Bylo to přesně to, co jsem hledal, a věděl jsem, že tam poznám lidi z celého světa.

Vyrazil jsem úplně sám a tehdy jsem pocítil, jak super je cestovat o samotě. Zkrátka tě to propojí s lidmi, které potkáš. Mělo to neopakovatelnou atmosféru, proto jsem se o rok později rozhodl, že bych chtěl podniknout pouť, na kterou se však velmi nechodí. Vydal jsem se tedy s kamarádem do Říma a uvědomil jsem si, že to dobrodružství je ještě větší, když si musíš sám obstarávat jídlo a hledat místo na přespání.

Řekl jsem si tedy, že opustím Evropu, na cestě do Jeruzaléme jsem prošel Turecko a Izrael. Byla to paradoxně jednodušší cesta než do Říma, ale byl to úplně jiný svět, a navíc jsem byl v Turecku v době Ramadánu. Řekl jsem si, že by bylo super používat pěší chůzi jako netradiční dopravní prostředek v různých zemích světa a naposledy jsem se tak vydal do Nepálu a Číny, navíc do oblastí, kde často cizince neviděli několik let.

Foto: IDPhotography.cz

Jednu takovou dobrodružnou cestu jsi však absolvoval i na kole. Proč tedy zvítězila chůze?

Ano, zkoušel jsem to, když jsem jel na kole k Severnímu moři. Po cestě jsem však zjistil, že oproti chůzi na kole nemůžeš úplně vypnout, nedokážeš vnímat všechny detaily, musíš neustále dávat pozor, jinak by ses „vyboural“. Lidé tě také tolik neoslovují, protože jejich vesnicí projíždíš na kole a chybí tam moment, kdy jdeš kolem jejich zahrady a chvíli se na sebe díváte. Chůze se navíc nemůže rozbít. Kolo je tedy pro mě tím nejhorším kompromisem mezi chůzí a autem.

Ze tvé poslední knihy se zdá, že na každém kroku je člověk, který ti ochotně pomůže, ubytuje tě, dá ti najíst. Je to skutečně tak?

Není to žádné zkreslení. Píšu prostě jen o těch zajímavých věcech, a ne o těch dlouhých hodinách, kdy se absolutně nic neděje. Za tři měsíce shromáždíš dost zajímavých lidí k tomu, abys o nich mohl napsat 300 stránkovou knihu.

Foto: facebook.com/Ladislav Zibura

Jsou tamní lidé skutečně tak pohostinní, milí a neznají xenofobii?

Překvapuje mě, že to z knížky tak vyznělo. Mně se zdá, že to tak úplně není. Netroufám si tvrdit, zda jsou Nepálci nebo Číňané xenofobní. Číňané mě sice často zvali na jídlo, ale téměř vůbec jsem s nimi nemluvil, protože jsem narazil jen na minimum lidí, kteří mluvili anglicky. V Nepálu mě až tak nezvali, ale milí ke mně byli.

Mám spíše pocit, že se k tobě chovají tak jako ty k nim. Když přijdeš vysmátý a chováš se k nim pěkně, oplatí ti to stejně. S podobným přístupem jsem se setkal i v Itálii. Xenofobní ke mně nikde nebyli, ale Asie je obecně známá tím, že bělochy spíše obdivují. V Číně mě proto často ani nenechali zaplatit vstupné do památek.

Myslíš si tedy, že v Česku či na Slovensku by se cestovateli dostalo stejné pohostinnosti?

Jsme bohaté země, to se vůbec nedá srovnávat s chudými. Jsem přesvědčen o tom, že jakmile chudá země zbohatne, lidé také přestanou být pohostinní. Jejich pohostinnost je totiž založena na tom, že nikdy nevědí, kdy ji budou sami potřebovat, a zároveň pramení z jejich zvědavosti.

Když je totiž někdo nezaměstnaný, žije celý život v jedné vesnici a najednou tam po mnoha letech přijde cizinec, je pro něj zajímavé pozvat ho k sobě domů. Protože nic nemá, nemá mu ani co ukrást. My v Evropě nemáme tolik volného času a nemáme proč být takoví zvědaví. Netuším, co by lidé dělali, kdyby tudy procházel Nepálec, ale myslím si, že by byl překvapen z pohostinnosti, jaké by se mu dostalo, i když ne v tom extrémním smyslu slova.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Snažíš se lidem někdy sám oplatit jejich pohostinnost?

Když jsem byl ještě méně zkušený, párkrát jsem se jim za to pokusil zaplatit, ale to je vždy jen urazilo. Nabídnuté peníze i tak odmítnou a pokud by je potřebovali, požádají o ně. Člověk tak jen zkazí ten moment, protože dá najevo, že si domácího může koupit. On chtěl přitom jen ukázat svou dobrosrdečnost. Myslím si, že největší službu dělám těmto zemím tím, že o nich píšu knihy. Když si knihu přečte pár desítek tisíc lidí, věřím, že někdo z nich se rozhodne zemi navštívit.

Mám také zásadu, že když se z cesty vrátím, pošlu nějaké peníze na charitu do země, kterou jsem navštívil, což mi přijde jako fajn kompromis. Navíc vždy, když mě někdo pohostí, snažím se udělat vše proto, aby z toho sám měl zážitek. Ukážu mu kus sebe, něco s ním podniknu nebo mu s něčím pomůžu. Později tak může vzpomínat, jak u něj přenocoval ten divný týpek.

Pocítil jsi v Číně přísný komunistický režim?

Netroufám si to posoudit. Prošel jsem Čínu a nikdo mě nezatkl, i když po mně policisté vyběhli sedmkrát. Podle mě to však bylo proto, že mi chtěli pomoci. Jednou mě i odvezli, ale to jsem byl v oblasti, kde jsem neměl co dělat. Jednou mi řekli, že musím jet autobusem, což byla podle mě opět jen snaha mi pomoci, protože si mysleli, že pěšky jdu jen proto, že nemám peníze. Přišel jsem však do kontaktu zejména s vesničany a myslím si, že ty nikdo neomezuje například na svobodě projevu, protože by je ani nenapadlo, že nějakou potřebují.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Jak ses s nimi vlastně dorozumíval? Vždyť nepálsky ani čínsky nemluvíš.

Dorozumět se je věc, která se dá naučit, stejně jako vzbudit v lidech důvěru – například tím, že projevíš upřímný zájem o jejich osobu, hraješ si s jejich dětmi nebo se zajímáš o jejich rodinné fotky. V Nepálu se dá domluvit v angličtině. V Číně jsem na to však úplně rezignoval, protože nemají ani základní anglickou slovní zásobu. V některých situacích je lepší jen jíst a usmívat se na sebe, než snažit se vysvětlit jim, kolik mám dětí.

Naučil jsem se také dělat jistý druh neverbálního humoru. Uvedu příklad: Kráčím po Číně a potkám rolníky, kteří okopávají pole a usmívají se na mě. Přijdu je pozdravit, podám jim své trekingové hole a naznačím, aby mi dali motyku, že si to vyměníme. Začnu tak okopávat jejich pole a oni z toho mají nesmírnou zábavu. Odběhnou domů a přinesou mi jablko, které sami vypěstovali. Já ho sním, naznačím, že bylo velmi dobré a sním i celý ohryzek. :)

Když říkáš jablko, jak těžké bylo pořídit si stravu? Měl jsi šanci otestovat své limity nebo jsi měl jídla a vody dostatek? Zhubl jsi? :)

Zhubl jsem asi 15 kilo. Věřím, že lidské tělo je moudře nastaveno, všechny procesy fungují automaticky a na cestách si vždy připadám velmi zdravý. Během prvních tří týdnů zhubnu a dostanu se na svou šampiónskou váhu asi 69 kilo, pak však už vůbec nehubnu. Stačí mi pořádně se najíst dvakrát denně a jím jen tehdy, když mám kde.

V Itálii se mi stalo, že jsem nejedl téměř dva dny, ale tělo si na všechno zvykne. Lidé jsou velmi rozmazlení, já samozřejmě také, a když si nedám kávu, jsem protivný. Na cestě však takové věci neřešíš a když na jídlo narazíš, tak si ho koupíš. Ty limity již testovali mnozí přede mnou a vždy byli překvapeni, jaký odolný člověk vlastně je.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Zřejmě jsi nebyl v žádných vysloveně nebezpečných oblastech. Zažil jsi přesto chvíle, kdy ses bál?

Hranice toho, čeho se bojíš, se stále posouvá. Mnohdy se vyskytneš v situaci, která ti není příjemná, ale když se nic nestane, tak se postupně bát přestaneš. Bojím se jen tehdy, když to má smysl. Například když je tma, jdu po cestě, kolem mě jezdí kamiony a já vím, že mě není dobře vidět. Možná dvakrát se mi však stalo, že jsem spal u někoho doma a nebyl jsem si jistý, jestli je to úplně ok. Například u Kurdů na předměstí Istanbulu v jakési prádelně a nevěděl jsem, jaký se mnou mají úmysl.

Existuje země, do které bys nikdy nešel?

Pokud bych tam nešel jako válečný reportér, nikdy bych se nevydal do země, ve které je válka jen proto, abych zažil dobrodružství. I když je to pro mě silný motiv – zažít dobrodružství neznamená to, že chci být v ohrožení, ale zažívat neopakovatelné věci. Mým cílem je zažívat co nejvíce dobrodružství s co nejmenším rizikem. I proto se snažím vybírat si velmi bezpečné země.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Během svých prvních poutí jsi byl „chudý student“. Do Číny a Nepálu jsi šel po promoci a napsání knihy 40 dnů pěšky do Jeruzaléma. Pro mnohé mladé jsou právě peníze překážkou v cestování. Kolik to stálo tebe?

Všechny cesty, až na tu poslední, byly velmi levné, protože jak říkáš, byl jsem student. Naposledy jsem již byl v jiné situaci. Věděl jsem, že v Nepálu to bude nákladnější, zároveň jsem měl napsanou knihu, která se dobře prodávala, na přednášky chodilo hodně lidí, takže jsem si našetřil. Věděl jsem také, že o této cestě budu opět dělat přednášky. Stálo mě to asi 80 tisíc korun.

Kupuji si však drahé letenky na poslední chvíli, protože nikdy nevím, kdy poletím. Dost stojí i očkování a víza. Ono to chození je velmi levné, protože nemáš vysoké nároky, a to i když jsem v Nepálu vyloženě rozhazoval. Lidé jsou tam chudí, takže když jsem u někoho přespával za peníze a byl na mě milý, dal jsem mu často dvojnásobek.

Kupoval sis nějakou speciální výbavu?

Já právě chodím jako úplný žebrák. (Smích) Nemám rád trekingové oblečení, proto chodím v šortkách z Tesca. Nemám ani pořádný nůž, protože s tím mým si můžu akorát tak nakrájet sýr. (Smích) Vůbec nejsem zálesák. Něco jsem se už sice za těch pár let naučil, ale nemám žádné krabičky poslední záchrany. Důležitější pro mě je, že mám mp3-ku a mohu si dvakrát denně pustit Beatles. Sportovní výkon nebo zálesáctví jsou pro mě nepodstatné.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Přitom mnozí by si poutníka představili jako fyzicky zdatného …

Já tam chodím za lidmi. Jen mám trochu hrůzu, protože se v květnu zase někam vydám a od té doby, co jsem se vrátil z Číny, jsem nic nedělal, byl jsem jen 5x běhat. Přitom si občas trochu vypiji a také mnoho jím. Přibral jsem zpět 15 – 20 kilo. Když si vzpomenu na prvních 15 dní v Nepálu, tak jsem umíral, protože jsem fakt nebyl v kondici a byl jsem tlustý. Země je navíc velmi členitá a bylo šílené teplo. Je však zajímavé, jak intuitivně funguje tvé tělo. Prvních 15 dní jsem totiž pouze večeřel a nebyl jsem ani trochu hladový. Díky tomu jsem rychle zhubl a šlo se mi dobře.

Tvé cestovatelské přednášky jsou plné humoru a běžným přednáškám se velmi nepodobají. Dokáže tě vůbec taková přednáška zaujmout?

Asi ano, když už se v tom cestování pohybuji. Je však pravda, že na cestovatelské scéně vyčnívám, a to i v negativním smyslu slova. Myslím si však, že výhoda mého způsobu prezentace je, že lidé si dokáží představit, že by byli na mém místě. Když jsem chodil na přednášky nadšených horolezců, kteří slezli všechny osmitisícovky světa, líbily se mi fotky, ale neuměl jsem si představit, že bych to podnikl také. Když si však sám ze sebe a z problémů uděláš legraci a ukážeš nadhled, lidé si odnesou pocit, že ten svět je docela hezký a bezpečný, protože čemu se člověk směje, toho se nebojí.

Novou projekci jsem posunul ještě trochu dál a už je z ní regulérní stand-up a docela to funguje, dokonce u široké věkové kategorie v rozmezí 15 až 80 let. Snažím se přitom propojovat vtipy o našem světě a světě, který jsem navštívil. Myslím, že lidé si z toho odnesou pocit, že ten Nepál a Čína nejsou až tak daleko, že jsou tam podobní lidé jako u nás a že každý problém se dá nějak vyřešit. Občas však vidím, že na přednášku přišel člověk, který se skutečně chtěl dozvědět, jaké je to hlavní město a nejvyšší hora, a tehdy mě to trochu mrzí.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Co si myslíš o dnešním cestovatelském trendu, kdy chce každý cestovat a být digitálním nomádem?

Když se z něčeho stane trend, zřejmě to znamená, že po tom mnoho lidí už dlouhou dobu toužilo. Digitální nomádství lidem ukázalo, že když se budou živit online byznysem, mohou to dělat odevšad na světě. Samozřejmě si myslím, že po čase přijde deziluze a mnozí zjistí, že je to už nebaví. Fascinuje mě však, že naše generace neví, co bude za pár let a může tyto věci zkoušet. Vítám každou alternativu, která tě přiblíží k tvému ​​cíli.

Tvé zážitky vydaly na dvě knihy. Pokud bys však měl vypíchnout jeden top zážitek, co by to bylo?

Hlubokým zážitkem bylo, když mě jedna čínská rodina pozvala domů na oslavu narozenin. Měli tam zapálené svíčky, hráli karty a smáli se. Po čase jsem si však všiml černého plátna, před kterým se někdo modlil. Za chvíli jsem spatřil i velkou černou truhlu a uvědomil jsem si, že jsem na pohřbu. Co máš však v té chvíli dělat? Tak jsem se usmíval nadále. V příručce o čínských zvycích jsem si však přečetl, že v Číně pohřeb není tragédií, ale ukončením koloběhu života, a pro rodinu je úctou, když je na pohřbu mnoho lidí.

Na takové zážitky však musíš čekat i týden, v jehož průběhu se nic zajímavého neděje. Nejde ani tak o velikost zážitků, jako o intenzitu, a po čase i méně zajímavé zážitky vnímáš intenzivněji a těšíš se, když tě rodina pozve na oběd nebo poprvé vidíš opici. To je přenositelné i do běžného života a kdybychom se všichni naučili mít dětskou radost i z banalit, tak budeme šťastní.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Foto: archiv Ladislava Zibury

Říkal jsi, že v květnu se vydáš na další cestu. Máš už představu kam?

Zatím vůbec netuším. Rozhodnutí si chci záměrně nechat na poslední chvíli. Občas si tak potřebuji dokázat, kolik svobody ještě mám. Někdy například dělám to, že když musím ráno brzy vstávat, na truc ještě jdu do nonstopky, abych si svou svobodu potvrdil. Teď mám asi 20 míst, které bych chtěl navštívit, například Tanzanie, Etiopie, Peru, Chile, Nový Zéland, Papua Nová Guinea, Kyrgyzstán, Arménie, Gruzie, Kazachstán, Pobaltí či Rumunsko. Opravdu nevím, kterou si nakonec vyberu.

Myslím, že to ti vystačí tak na zbytek života. Držím ti tedy palce v dalších dobrodružstvích a děkuji za rozhovor. :)

Přidat komentář (0)