Miroslav Měkota: Dostal jsem se do míst, kam přede mnou nevkročila ani noha

Hana Šormová / 15. června 2017 / Rozhovory

zdroj: Zdroj: Archiv Mirka Měkoty

Jaké to je kráčet místy, kde vidíte stopy pouze za sebou a víš, že před tebou tu nikdo nikdy nešel? Nemusíš hned letět objevovat jiné galaxie a planety, abys toto mohl zažít. V dnešním rozhovoru jsme si popovídali s bývalým profesionálním potápěčem Mirkem Měkotou, kterému se něco takového zadařilo. A nejenom jednou.

Mirku, ty jsi bývalý profesionální potápěč, přibliž našim čtenářům, co bylo náplní tvé práce?

Tak přesněji řečeno jsem profesionální-pracovní potápěč. Pracoval jsem u několika málo firem, které se zabývají opravami a údržbou vodních děl, například přehrad, jezů plavebních komor, čistíren odpadních vod i zdrojů pitné vody. Tedy různých technologických zařízení, která jsou trvale pod vodou a jediná možnost, jak je  udržovat, je poslat tam potápěče.

Naše práce, táhneme za jeden provoz jako pracovní tým, je velmi různorodá: musíš si umět poradit se svářením a pálením elektrickým obloukem, betonářskými pracemi, odsávání sedimentů, ukládání náloží pro odstřel. Ale i s fotodokumentací, taky se musíš orientovat v technických i stavebních výkresech. Samozřejmostí je perfektně zvládnutá problematika potápění i zařízení, které jsou diametrálně odlišné od toho, co používají běžní sportovní potápěči.

Předpokládám, že abys mohl vykonávat takovou práci, tak jsi musel projít celou řadu kurzů a výcvikem. Jak to probíhá? Co všechno musí profesionál podstoupit, chce-li vykonávat práci potápěče?

Profesionál-pracovní potápěč podstupuje velmi zdlouhavý a náročný výcvik, který je zakončen vydáním Osvědčení o získání profesní kvalifikace podle §18 zákona č. 177/2006 sb. (popis výcviku a jednotlivé kapitoly v něm by vydaly na samostatnou obsáhlou knihu).

Tolik úřední řečí, ale jistě je dobré, když se uchazečem stane člověk, který již je velmi zkušeným potápěčem a k této činnosti má nějaký vztah. Úplně ideální by bylo, kdyby to byl: řidič, zámečník, střelmistr a stavař, jehož nejoblíbenější zábavou je být řadu dnů i měsíců mimo domov a potloukat se po ubytovnách, maringotkách po celé České republice, potažmo po celém světě .

Měl jsi možnost i výcviku v zahraničí na širém moři? Máš své oblíbené místo?

Tedy co se týká pracovní činnosti, tak jsem zahraničí nikdy nebyl. V průběhu let jsem se ale intenzivně věnoval také zájmovému potápění v jeskyních. Díky němu jsem dost často vyjížděl do zahraničí. Oblíbené místo? Tak těžko říct, mně se líbí všude.

Vydal ses ve stopách někoho z rodiny? Nebo co bylo hnacím motorem, že ses rozhodl být potápěčem z povolání?

Ano, můj táta se krátkou dobu v 60. letech min. století věnoval sportovnímu potápění. Pak toho nechal, ale semínko bylo zaseto… A tak, když mně bylo čtrnáct, vstoupil jsem do brněnského Delfín klubu. Tam jsem se pod vedením zkušených a hlavně starších kamarádů postupně vše naučil a získal potřebné kvalifikace.

Foto: archiv Mirka Měkoty

Dnes už se potápíš už jen rekreačně. Jakou práci vykonáváš aktuálně?

Ach, i to, že se potápím jen rekreačně, je silně nadsazené. Z celé potápěčské výbavy mám jen ploutve, masku a šnorchl. Tím, že jsem si z koníčka udělal zaměstnání, které mne mimochodem velmi bavilo, nějak zbylo na to rekreační potápění stále méně a méně času. Až došlo k úplnému „vyhoření“ (zvlášť zajímavé u potápěče, který je takřka denně pod vodou). Tak jsem si vybral zase jiné koníčky.

Jaké je mé současné zaměstnání? Každou chvíli něco jiného, poslední dobou v dřevozpracujícím závodě.

Vraťme se ale ještě zpátky k potápění. Ty ses rovněž potápěl v jeskynních. Jak se liší podmořské potápění od toho jeskynního?

Jeskyní potápění, to je tak kapitola sama pro sebe. V zásadě je všechno jinak než u potápění ve volné vodě. Veškeré životně důležité systémy musí být, a to minimálně, zdvojeny. V praxi je to asi tak že jeskyní potápěč má na sobě dva nezávislé dýchací přístroje, které střídavě používá. Nejméně dvě výkonná světla. I další zařízení, sledující tlak dýchacího media, hloubku, čas atd., musí mít jeskynní potápěč zdvojené.

Musí opět být speciálně na tento způsob potápění vycvičen: správná práce s vodicí šňůrou je velmi důležitá pro jeho přežití. Lanko odmotávané z cívky, jíž se ve speleopotápěčské hantýrce říká „buben“, je jediné možné vodítko, jak najít cestu zpět ze zatopeného podzemního labyrintu chodeb s mnohdy nulovou viditelností.

To zní všechno zajímavě. Není to ale velký adrenalin? To ses nikdy nebál pod vodou? Nebo si to jednoduše nepřipouštíš?

Hm, tak trocha adrenalinu tam asi bude. Ale kvůli tomu jsem to nedělal, i když asi se najdou i tací. Mně a mým kolegům-kamarádům vždy primárně šlo o to, jak najít neznámé pokračování jeskyně a zda se za sifonem nenachází další suché pokračování.

A jestli jsem se bál? Ne, ale vždy jsem měl velký respekt a zodpovědnost. Jednak k tomu co dělám, k prostředí, ve kterém se pohybuji, a v neposlední řadě k lidem, kteří čekali, až se vrátím zpět a přinesu nějaké nové poznatky.

Foto: archiv Mirka Měkoty

Já na tebe prozradím, že ses díky jeskynnímu potápění dostal do míst, kde před tebou nevkročila živá noha. Bylo to na Býčí skále. Povyprávíš nám víc?

Ano, měl jsem to štěstí. 30. 12. 1984 se mi podařilo překonat sólovým ponorem koncový sifon v Býčí skále. Byl to hodně náročný ponor, samé nízké chodby, (tak nízké, že láhve dýchacího přístroje jsem neměl na zádech, ale na bocích, abych prolezl) a chodby plné jemného lehce zvířeného sedimentu. Jediné, co mi nahrávalo, že jsou tam malé hloubky, kdy vzduch z láhví ubývá jen velmi pomalu, a tak jsem měl na sestup hodně času.

Díky těmto okolnostem, podpoře kamarádů a neskutečnému přídělu štěstí se mně podařilo sifon překonat a nalézt tak suchou jeskyni. Při dalších průzkumech jsme zjistili, že je to chybějící (dosud neznámý) průběh jeskyně, která spojuje dva dosud oddělené jeskynní systémy – Býčí skálu a Rudické propadání v Moravském krasu. Dnes je možné se do těchto míst dostat suchou nohou, protože na základě tohoto objevu sem byla proražena štola.

Další objev (1. 5. 1988) se udál v rovněž v systému Býčí skály, ale tentokrát v jejích odtokových partiích. Po překonání 11 m hlubokého sifonu se mi podařilo přidat na mapu Býčí skály 250 m nových prostor.

No a do třetice se mi s kamarádem Ivo Kovářem podařil významný objev -prolongace ve Sloupské větvi Amatérské jeskyně. Po neskutečně dlouhém a obtížném transportu těžkého potápěčského vybavení se nám v tandemu zadařilo překonat několik za sebou jdoucích sifonů a na mapu přidat přibližně 1 200 m nových prostor. Tady kromě toho, že to byla velmi náročná výzkumná akce trvající postupně několik dnů (s krátkými přestávkami na povrchu) je i zvláštní datum objevu – noc ze 17. na 18. listopad 1989.

Foto: archiv Mirka Měkoty

Kdybys měl nalákat dnešní mladou generaci, aby se přidala k amatérským jeskynním potápěčům a volný čas tak trávit v blátě a jeskyních, co bys řekl?

Tak to je snad ta nejtěžší otázka. Asi bych nikoho nelákal, aby se přidal. Ten zájem a tu správnou náturu to dělat, to nějak v sobě musíš mít „od pánaboha“.

Takové lidi je jen potřeba správně usměrňovat a pomáhat jim s rozvojem jejich schopností. Za doby mého jeskyňaření jsem zažil snad desítky různých zájemců, kteří v tom spatřovali jen nějaké dobrodružství – adrenalinovou zábavu. Ti dříve nebo později většinou odpadli. Jen pár, co jich pamatuji ze svého mládí, se tomu věnují až dodnes. Jeskyňařina je krásná dřina.

Mirku, děkuji ti jménem celé redakce startitup.cz za rozhovor a přeji další zážitky z jeskynního života.

Přidat komentář (0)
[display_facebook_embed_rotate]