0

sdílení

Lucie Nováková: Viděla jsem na vlastní oči bídu, která mi vehnala slzy do očí.

/ 30. ledna 2017 / Rozhovory

zdroj: archív Lucie Novákové

Být placený za to, že cestuješ po světě? Komu z nás by se nelíbila taková představa. Kromě povolání typických pro digitální nomády či cestovatelům z povolání se to podaří například posádce letadla. Právě s usměvavou letuškou Luckou jsme si povídali, jak se vlastně můžeš stát letuškou. Ale i o odvrácené stránce tohoto povolání. Není jim pouze samota bez rodiny a přátel.

 

Luci, mnoho z nás jako malé děti sníme o povolání princezen, spidermanů, pilotů, astronautů. Snila jsi už tehdy o tom, že se staneš letuškou?

Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří už od malička věděli, čím chtějí být. Já jsem chvíli chtěla být zvěrolékařkou, pak novinářkou. Dokonce mě nějaký čas lákala práce na poště. Přelétávala jsem z jedné profese na druhou, ale uplně jasnou představu jsem nikdy neměla.

Už jako malá holka jsem si ale vymýšlela cizí jazyky a představovala si, jak asi žijí lidé v různých koutech světa. Myslím, že už odmalička ve mně klíčilo semínko dobrodruha. Chtěla jsem procestovat svět, žít na různých místech a prožít tak spoustu životů. Tyhle moje touhy se však střetávaly s realitou a s tlakem zvenčí. Měla jsem pocit, že bych se měla po vzoru svých vrstevníků řídit více rozumem. Upřednostnit pragmatismus před sny.

 

Tedy jsi se rozhodla později a začala studovat “vysokou letuškovskou”? Vidíš, ani nevím, jak a kde se taková univerzita nachází.

Myšlenka stát se letuškou mi poprvé bleskla hlavou někdy během studia na gymnáziu. Představa, že jsem placená za cestování po světě, se mi velmi líbila. Nicméně jsem ji na nějakou dobu v sobě pohřbila, protože se ode mne očekávalo, že budu pokračovat ve studiu a půjdu na univerzitu. Měla jsem pocit, že ani nemám na výběr. Ze všech stran jsem slyšela, že s maturitou z gymnázia díru do světa neudělám.

Když přišel čas poslat přihlášku na vysokou, přeci jen jsem se rozhodovala více intuitivně než rozumem. Zkrátka mi bylo jasné, že doktorka, právnička ani učitelka ze mě nebude. To je tak asi jediné, čím jsem si byla jistá. Nakonec jsem zvolila studium na filozofické fakultě. Z široké nabídky, více méně neužitečných oborů, jsem zvolila obor Novořecký jazyk a literatura. Myslela jsem, že ze mě bude delegátka v některém z řeckých letovisek.

20161124_152724Foto: archív Lucie Novákové

 

Teď už jsem opravdu zmatená. Prozradíš mi a našim čtenářům, jak jsi se od novořečtiny  nakonec stala letuškou? A co to vůbec obnáší?

Novořečtinu jsem brzy začala proklínat. Studium vůbec nesplnilo má očekávání a dost jsem se natrápila, abych vůbec získala titul bakaláře. Navíc mě neustále trápil pocit, že mi život utíká mezi prsty. Vyjela jsem proto na půl roku do Anglie jako au pair, abych načerpala životní zkušenosti. Tou dobou už jsem hodně mluvila o tom, že budu letuškou. Opakovala jsem si to jako mantru, ale nic konkrétního jsem pro to nedělala.

Čekala jsem asi na nějaký impuls. Ten přišel, když se moje spolužačka z novořečtiny dostala k jedné z nejlepších leteckých společností na blízkém východě. Doslova jsem hltala její fotky z tréninků, z prvních layoverů a toužila jsem prožívat to stejné. Jakmile jsem dokončila studium na vysoké škole a konečně získala titul magistr, začala jsem přetvářet svůj sen v realitu.

Zašla jsem na jeden z tzv. Dní otevřených dveří, které naše společnost pořádá v různých městech světa. Funguje to tak, že pro každou zemi je přidělen jiný rekrutér, který ze stovek kandidátů vybere jen ty nejlepší. Obecně se dá říct, že z celkového počtu ročních přihlášek uspějí pouze 3 % kandidátů z celého světa.

Na Open day nejprve rekrutérovi předložíš svůj životopis. Může se tě během toho zeptat na jednu či dvě otázky, velmi pozorně si tě prohlíží. A to i ve chvíli, když odcházíš zpátky na své místo. Poté se rekrutér asi na 45 minut omluví, aby si prošel jednotlivé životopisy a vyloučil neúspěšné kandidáty. Pokud jsi postoupila, čekají tě další tři vyřazovací kola. Jako poslední je test z angličtiny. Pokud tohle všechno zvládneš, čeká tě většinou hned druhý den pohovor jeden na jednoho.

Jako domácí úkol dostaneš vyplnit psychometrický test, který má pro rekrutéra velkou váhu. V reakci na výsledek tohoto testu ti pak klade otázky při pohovoru. Po tomto pohovoru, pokud jsi se rekrutérovi zalíbila, pošle své poznámky s doporučením do Dubaje. Tam speciální tým dále prochází všechny informace o tvé osobě a rozhoduje, zda tě zaměstná, či nikoliv.

Tvým dalším úkolem je poslat do Dubaje fotografie, které musí splňovat dané požadavky. Pak už nezbývá nic jiného než čekat. Říká se tomu golden call. Čekat můžeš několik dní ale i týdnů. Je to skutečně nervy drásající. Během hovoru si domluvíte předpokládaný datum příletu do Dubaje. Bývá to zpravidla dva měsíce od telefonátu.

20170116_114804Foto: archív Lucie Novákové

 

Takže se po telefonátu sbalíš a hned jsi letuškou pro danou společnost?

Kdepak. Ani po telefonátu to ještě neznamená, že máš vyhráno. Pošlou ti k vyplnění zdravotní formuláře, kde se tě velmi dopodrobna ptají na zdravotní historii. V mém případě se to vleklo. Jako malá jsem byla onkologicky léčená. V 7 letech jsem měla tumor na ledvině. Nakonec mi to ale schválili. Jakmile dostaneš tzv. final approval, pošlou ti letenky, a můžeš se začít balit.

Samozřejmě to ale není tak, že bys okamžitě začala „letuškovat“. Nejprve musíš projít intenzivním osmitýdenním kurzem, kde se naučíš vše potřebné pro výkon tohoto povolání.

A věř mi, není to jen o roznášení jídla a pití. Jsme trénovaní, abychom v případě potřeby byli schopni evakuovat letadlo do 90 vteřin. Dokáži bleskově uhasit požár na palubě, spacifikovat problematického pasažéra, poskytnout první pomoc v případě zástavy srdce, či poskytnout asistenci při porodu. Zkrátka dokáži zvládnout celou řadu nestandartních krizových situací.

 

Zní mi to jako pohádkový příběh, ale předpokládám, že jako vše ostatní i zde jsou velká negativa. Jaké jsou odvrácené stránky tohoto povolání, které na první pohled běžný cestovatel nevidí?

Mám možnost vidět doslova celý svět. Jeden den snídám croissant v Paříži, pak si dávám čaj o páté v Londýně a pár dní na to stopuju lvy na safari v Keni. Miluji tu rozmanitost na své práci. Žádný let není stejný. Neustále pracuji s jiným kolektivem. Poznávám nové lidi z různých kultur a mám tak možnost spoustu se toho od nich naučit. Tady jsem se toho za jeden rok naučila mnohem víc než za 20 let strávených v našem vzdělávacím systému.

To je však jen jedna strana mince a to ta zářivější. Když ji obrátíte, uvidíte mě, jak se chystám do práce v tu nejméně příjemnou denní dobu. Někdy ve 3 ráno, jindy ve 23 večer. Někdy jsem na nohou i 20 hodin. Po tak dlouhé službě si nepřeju nic jiného než postel. Na prozkoumání daného místa máme však jen omezený čas, a tak místo do postele vyrážím rovnou za dobrodružstvím.

Jet lagy jsou nevítaní, ale za to častí hosté. Má práce je i hodně stresující, což je asi každá práce, při níž jednáte s lidmi. O to horší je to ale v letadle, 40 000 stop nad zemí. Někdy musíme řešit několik zdravotních incidentů najednou a do toho zajistit zbytku cestujících prvotřídní servis. Nikoho nezajímá, že má cestující na sedadle vedle nich infarkt, chtějí to, za co zaplatili, a hned.

Vánoce doma s rodinou, to je pro letušku utopie. Odloučení od milovaných lidí je opravdu těžké. A nejtěžší je neustále říkat sbohem. Ze začátku jsem se těžko vyrovnávala se samotou. Mí přátelé v Dubaji mají zpravidla jiný roster, a tak se naše volné dny málokdy překrývají. Naučit se vystačit si s vlastní společností je však podle mě prospěšná lekce.

Povolání letušky je také velká zátěž pro tělo a má negativní dopad na vaše zdraví. Neustálé změny, teplotní i časové skoky, nepravidelná pracovní doba. To vše je pro organismus zátěž. Výsledkem je oslabená imunita. Dá se říct, že každé dva tři měsíce jsem minimálně nachlazená anebo se vyrovnávám s vážnější nemocí. Nedávno jsem například prodělala pásový opar.

20160616_015815.pngFoto: archív Lucie Novákové

 

Na druhou stranu se podíváš po celém světě. Jaké státy jsi navštívila v nedávné době a které z nich v tobě zanechala hluboký dojem?

Během prvního roku letuškování jsem toho procestovala skutečně hodně. Více než bych normálně zvládla za celý život. Viděla jsem místa, o kterých jsem snila. Ale také místa, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Viděla jsem na vlastní oči bídu, která mi vehnala slzy do očí a donutila mě zamyslet se nad svým mnohdy nesmyslným chováním. Stejně tak jsem se setkala s lidskou laskavostí, která mě zahřála u srdce a současně zahanbila.

Naučila jsem se, že ti, kteří sami mají málo, jsou první, kteří nabídnou pomoc. Zjistila jsem, že to není východní civilizace, která je zaostalá. Pokud jde o kvalitu lidského duševního života a vůbec lidskost jako takovou, máme se od jihoasijských zemí hodně co učit.

Teprve nedávno se mi podařilo podívat se za velkou louži do Ameriky do New Yorku. Samozřejmě jsem měla o tomto velkoměstě spoustu představ vytvořených na základě sledování holywoodských filmů. Jak jsem zjistila, byly tyto mé představy spíše iluzí než realitou. Přesto jsem nebyla ze své návštěvy New Yorku zklamaná.

Jinak jsem naprosto propadla kouzlu Bali. Za jeden z nejkrásnějších zážitků považuji také návštěvu Nového Zélandu. Příroda na tomto ostrově je zkrátka naprosto unikátní. Není divu, že právě zde se Peter Jackson rozhodl vybudovat Hobitín. Mezi mé top zážitky řadím Rio de Janeiro, které pro mě bylo zároveň asi i největším překvapením. Toto místo má neskutečné vibrace a je zde vše, o čem cestovatel může snít. Dobré jídlo, úžasní lidé a dechberoucí scenérie.

A nemůžu nezmínit Afriku, která si získala mé srdce již během první návštěvy Ghany. Momentálně se hodně těším do Kapského města, o kterém všichni mí kolegové jen básní.

Každopádně čím více cestuji, tím více oceňuji krásy naší země. Historická města, jako je Praha, pro mě mají větší kouzlo, než betonová vězení jako Hong Kong nebo Dubaj.

20160604_104445
Foto: archív Lucie Novákové

 

Krásně se to poslouchá. Nechceš napsat jednou knížku, nějaký cestopis či povídky z oblak?

Kniha je pro mě zatím ještě velký formát. Nemám pocit, že bych měla nastřádáno dostatek materiálu ani spisovatelských zkušeností. Ale do budoucna tuto myšlenku nevylučuji.

Až jednou povolání letušky pověsím na hřebík, ráda bych svým zážitkům a vlastně celé této mé zkušenosti dala nějakou hmatatelnou podobu. Své dobrodružství zatím zachycuji pouze na své stránce presss-stewardess, kde najdeš mé zážitky z cest, ale i ze všedního života letušky v Dubaji.

 

To mě přivádí na další otázku. Předpokládám, že letuškou asi nemůžeš být celý život, bude zde nějaké věkové omezení. Co budeš dělat pak, už jsi nad tím přemýšlela?

Možná se budeš divit, ale spousta lidí u této profese vydrží 20 i 30 let. Vlastně ani žádné věkové omezení nemáme. Já si ale neumím představit žít tento dvojí život tak dlouho. Své srdce jsem nechala v České Republice. Mám tam přítele, rodinu a přátele. Jakmile budu cítit, že jsem si splnila své cestovatelské sny, ráda se vrátím zpátky.

Je ale pravda, že otázkou budoucího povolání se zabývám už teď. Vím, že pro mě nepřipadá v úvahu mít nějakou rutinní práci s pevnou pracovní dobou od 9 až 17. I nadále bych se ráda pohybovala v oblasti cestovního ruchu. Kdo ví, třeba si jednou založím vlastní cestovku. :-) Taky si pohrávám s myšlenkou vést přípravné kurzy pro letušky. Po světě běhá spousta holek, co by raději lítala. ;-) Snad by jim moje zkušenosti mohly pomoct k vysněnému povolání.

 

Když se vrátím zpět do aktuálního dění, tak mi pořád leží v hlavě jedna věc. Ty musíš být pořád na cestách, stíháš vůbec žít osobní život, mít koníčky?

Asi to bude znít jako klišé, ale můj největší koníček je teď moje práce. Cestování a poznávání nových míst mě zkrátka naplňuje.

Jsem klasický introvert. Ráda čtu, koukám na filmy, píšu o svých letech na facebookových stránkách a hodně spím. :-D Spánek je po cestování a fotografování můj největší koníček. :-) Naše firma nám poskytuje ubytování, kde máme k dispizici bazén i posilovnu. Tam mě ale moc často nepotkáte.

Některé měsíce jsou vytíženější než jiné, ale na nedostatek volna si skutečně stěžovat nemůžu. Jediná nevýhoda je, že si nemůžu nic dopředu naplánovat. Letušky zažívají velká zklamání. Když například místo letu do Londýna, kde jsem se měla setkat s kamarádkou, dostanu na poslední chvíli Bombai, umíte si představit to rozčarování.

Mám k dispozici relativně dost dní dovolené, kterou zpravidla trávím v České Republice. Snažím se navštěvovat svoji rodinu a přítele tak často, jak jen to jde. Pokud zrovna nemám dovolenou, žádám o lety do Prahy nebo do Vídně, abychom se mohli alespoň na chvíli vidět. Vztah na dálku je náročná záležitost. Já mám to štěstí, že mám tolerantního přítele, ve kterém mám velkou oporu.

20160615_095426Foto: archív Lucie Novákové

 

Je krásné mít podporu okolí. Ale nebojí se o tebe. Určitě se ti nevyhýbají nemoci. A poslední dobou přibývá teroristických útoků. Máš někdy strach? Máte nějaká speciální školení?

To víš, že se o mě bojí. Třeba přítel, ten mě neustále informuje o každé letecké katastrofě, která se přihodí. :-D Nevím přesně, co tím sleduje. V dnešním světě na vás čeká nebezpečí už prakticky kdekoliv. Tím, že tolik cestuji, je možná větší pravděpodobnost, že se u něčeho nachomýtnu. Asi bych tuhle práci nemohla dělat, kdybych se příliš zabývala tím, coby kdyby.

Nemám třeba vůbec strach z toho, že by se mnou spadlo letadlo. Ale fanouškem turbulencí tedy nejsem. Myslím tím ty velké, kdy letuška i s vozíkem letí vzduchem. Mně osobně se to ještě nestalo, ale řadě mých kolegyň ano. Moje kamarádka přistála při jedné takové nečekané turbulenci na čtyřech. Snažila se hned dobelhat se s vozíkem do kuchyňky a sednout si na jumpseat, aby se dostala do bezpečí. To se ale jednomu pasažérovi nelíbilo a začal se rozčilovat, že mu nadala jeho pomerančový džus.

Jinak ano, máme speciální trénink. Jsme vycvičeni, abychom dokázali zvládnout nejrůznější situace mimo jiné i bombu na palubě nebo únos letadla.

 

Vidím, že zážitků máš celou řadu. Nepovíš nám na závěr nějakou historku z leteckého života?

Pasažéři mě jako letušku dokáží občas svým chováním přivádět doslova k šílenství. Na druhou stranu se s nima člověk i hodně nasměje. Například, když hledají na palubě toaletu, já je nasměruju správným směrem. Pak jen nevěřícně sleduju, jak se pokouší otevřít naši malou šatní skříňku v domnění, že právě tam schováváme onu místnost. Opravdu můžou věřit, že ve skříňce 30×60 cm najdou to, co hledají?

Jednou ke mně přišla žena s vystrašeným pohledem v očích a povídá: „Sestro, proč je v tomhle letadle tolik děr? Je to proto, že letíme do Afriky? Proto máme děravé letadlo?“ Napřed jsem nechápala, o čem to mluví. Pak, když ukázala směrem ke stropu, mi to došlo. Naše letadla při nočních letech simulují na stropě hvězdnou oblohu. Každopádně tato žena si to nechtěla nechat vymluvit. Byla přesvědčená, že do Afriky posíláme děravá letadla.

Jelikož létáme do celého světa, pochází i naši pasažéři z různých kultur a zvládat kulturní odlišnosti patří k mé práci. Někdy je to opravdu zajímavé. Například, když jsem poprvé letěla do Jedy. Během letu se muži neustále po skupinkách trousili na toaletu, a když z ní vyšli, byli oblečení pouze do dvou kusů bílé látky. Jak jsem se později dozvěděla, jedná se o tradiční oděv ihrám, který si muslimové oblékají při cestě do Mekky. Musím se ale přiznat, že pohled na takto nezvykle obnažené pasažéry mě při první konfrontaci přiváděl do rozpaků. Byla jsem taky poučena, že takto oblečeného člověka se nesmím dotknout. Byl by pošpiněn a musel by se znovu odejít omýt.

 

Luci, za redakci Startitup.cz ti děkujeme za rozhovor. Přejeme bezpečný let a brzké přistání u nejbližších v rodné zemi.

Také děkuji. Přejí Tobě i čtenářům mnoho krásných cestovatelských zážitků.

Přidat komentář (0)
[display_facebook_embed_rotate]