0

sdílení

Gabriela Grézlová: Je těžké soupeřit pod vodou už jen sám s sebou.

/ 21. února 2017 / Rozhovory

zdroj: autor: Lucie Drlíková

Zatraktivnit si dovolenou zkušebním ponorem se stává čím dál populárnějším. Krásných lokalit k přístrojovému ale i freedivingovému potápění najdeme i u nás v České republice a sousedním Slovensku. Nejen o tomto náročném koníčku jsme si popovídali s Gabrielou Grézlovou, mladou právničkou v EY. 

 

Gábi, ty jsi držitelka světového rekordu ve statické apnoi (zádrž dechu s hlavou pod vodou). Můžeš prozradit mě i čtenářům, v čem apnoe spočívá a kolik činí hodnota rekordu?

Apnoe je zádrž dechu. Statická apnoe je jednou z disciplín soutěžního freedivingu, nebo chcete-li nádechového potápění. A freediving je v podstatě trochu sofistikovanější šnorchlování. Freedivingu se můžete samozřejmě věnovat rekreačně. Ale je to i sport, ve kterém závodníci soupeří v tom, kdo na jeden nádech různými styly (s ploutvemi, bez ploutví) doplave nejdál, ponoří se nejhlouběji, nebo vydrží co nejdelší dobu ve vodě se zadrženým dechem bez pohybu.

O tom je moje právě moje disciplína – statická apnoe, zkráceně statika. Hodnota světového rekordu CMAS je u žen 8:33, a to od července 2015, kdy jsem posunula tak svůj předchozí světový rekord, z roku 2014, který činil 7:45.

vyletFoto: archív Andres Kiss

 

Ty se tedy věnuješ freedivingu? Nebo máš zkušenosti i s přístrojovým potápěním?

Primárně jsem přístrojový potápěč a jsem i instruktorkou přístrojového potápění. Nicméně na učení mi posledních pár let z důvodu přípravy na závody nezbývalo moc času. Většinou dělám individuální kurzy pro přátele, ale v budoucnu tomu hodlám věnovat více energie. Teď se ještě chci soustředit na vlastní rozvoj, chci si ještě udělat nějaké další specializační kurzy. Zkrátka makat na sobě, abych pak mohla být lepší instruktorkou pro své studenty.

Freedivingu se věnuji systematicky v podstatě jen v přípravě na vrcholný závod sezóny, ale klidně zajedu i na nějaký sranda závod, i když netrénuju a nejsem ve formě. Nutně nepotřebuju stát na bedně, freečko je pořád jen zábava a mám ráda partu lidí, která se na závodech sejde.

 

Vzhledem k tomu, že ti byl změřen světový rekord, tak se účastníš různých soutěží a závodů v potápění. Prozraď nám, kde všude jsi soutěžila například v loňském roce 2016.

Vloni byla dvojí bazénová mistrovství světa. Jedno pořádala organizace CMAS v italském Lignanu v polovině června a druhé organizace AIDA ve finském Turku na přelomu června a července. Z důvodů daných historicky existují nyní dvě organizace, které pořádají světové závody a mají separátní žebříčky, což pro tak malý sport vůbec není dobré. Proto z řad nás závodníků jde iniciativa ke sjednocení. Chceme závodit všichni pod jednou vlajkou. Bude to trvat ještě hodně let…

Z obou závodů jsem přivezla zlato. V Lignanu jsem měla akutní zánět průdušek, takže jsem šla z vody, jakmile jsem věděla, že jsem první v čase 7:09. V Turku jsem myslela, že jdu ven na osmi minutách, ale oficiální stopky říkaly 7:59:57. S časy jsem tedy nebyla spokojená. Jednak jsem byla často nemocná a druhak jsem měla vloni poměrně silnou motivační krizi. Když víš, že ti na zlato stačí 7 plus a i tak budeš mít slušný náskok, je hrozně těžké donutit se makat víc. Poprvé jsem zjistila, jak strašně je těžké soupeřit sama se sebou…

 

Musím na tebe prozradit, že ty ale nejsi povoláním instruktor potápění ani profesionální sportovec. Vystudovala jsi právo na Karlově univerzitě. Věnuješ se mu?

Jasně, něčím si své drahé koníčky musím financovat. Právničina mě baví, slušně živí a jako bonus mám super kolegy, takže bych neměnila.

IMGP9632
Foto: archív Pavlína Šenová

 

Jak tedy vypadá takový den podnikové právničky v EY? 

Žádný den není stejný. Můžeš si něco naplánovat, ale většinou je všechno úplně jinak, protože ti někdo zavolá, že akutně potřebuje to a ono a ty musíš flexibilně reagovat. Řešíš denně různé věci z řady oborů práva, je to pestré, kreativní, náročné. Pořád se učíš něco nového. Někdy se sejde hodně věcí najednou a může to být celkem vyčerpávající, ale nevadí mi to. Určitou úroveň stresu potřebuju, abych byla efektivní. Nemohla bych dělat nějakou poklidnou nebo rutinní práci.

 

Navíc mi pořád není jasné, jak ses dostala k takovému netradičnímu koníčku jako je potápění. Vedli tě k němu rodiče? Nebo mají spíše strach o tebe?

Rodiče jsou totálně nesportovní. Mamča přestala jezdit na kole, jakmile v patnácti vyfasovala papíry na motorku. Když měla volnou chvilku, bavilo ji spíš čtení, zpěv a kreslení „areálu snů“. Malovala si na čtverečkovaný papír plánky domů a interiérů. Táta si jakožto dřevorubec odedřel v lese fyzicky svoje a neměl sebemenší potřebu koupit si kupříkladu švihadlo a potrápit tělo.

Ale četla jsem verneovky, knížku Žralok od J. Y. Cousteau. Když byla v neděli v Objektivu nějaká reportáž o životě v mořích a oceánech, byla jsem nalepená na obrazovce. Ten svět pod vodou mě fascinoval odmala. Ale sen jsem začala plnit, až když jsem si sama vydělala na kurz a výbavu. Sice jsem si počkala, ale zase si toho víc vážím než, kdyby mi to naši servírovali na stříbrném podnose…

Samozřejmě se o mě bojí, ale vědí, že potápění miluju a že ve vodě neriskuju. Nikdy mě do ničeho netlačili a vždy mě podporovali, ať už jsem se rozhodla pro cokoli. Jsem jim za to moc vděčná.

 

A ty sama nikdy nepanikaříš, když jsi pod vodou tak dlouho. Přece jenom se říká, že po 5 minutách začínají odumírat mozkové buňky. 

Mozek je velice citlivý na nedostatek kyslíku. Pět minut bez kyslíku platí, ale dost podstatné je, že těch pět minut musíte počítat od okamžiku zástavy krevního oběhu. Ne od okamžiku zahájení zádrže dechu. V srdci trvá v klidu cca minutu než přečerpá veškerou krev. Tkáně si ale nevezmou z krve veškerý kyslík. Navíc specifickou přípravou dosáhneme toho, že máme pomalejší metabolismus.

Dále nám klesne tepová frekvence, jsme schopni nadechnout objemově více vzduchu, máme v krvi více červených krvinek a ještě ponořením do vody a zadržením dechu nastupuje savčí potápěčský reflex – stáhnou se cévy v končetinách a cirkulace krve se soustředí primárně mezi na nejdůležitější orgány (plíce, srdce, mozek). To všechno dává dohromady relativně hodně velkou rezervu.

U statické apnoe se nehýbete, při dynamických disciplínách v důsledku svalové práce samozřejmě tak dlouho plavat prostě nejde.

LDP_5787Foto: archív Lucie Drlíková

 

Přesto jsem zaslechla, že i při tomto sportu se stávají smrtelná zranění. Je tomu tak? Stává se tak i na závodech?

Vím o jednom smrťáku ze závodu, ale to bylo na hloubkách. V daném případě byl dotyčný zřejmě přemotivovaný, chtěl dát národní rekord, ale nemohl v hloubce vyrovnat tlak ve středouší. Místo toho, aby se otočil a vynořil, se v té hloubce nějak prudčeji otáčel. Jenže tam už byl hodně velký tlak, takže si ošklivě poranil plíce. Zvládl se ještě sám vynořit, ale i přes veškerou dostupnou pomoc zemřel v nemocnici.

Ostatní nehody, o kterých vím, se staly mimo závod. Při spearfishingu, solo ponorech a pokusech bez dozoru. Tedy obvykle za flagrantního porušení bezpečnostních pravidel, především toho základního – nikdy se nepotápěj sám.

 

Vraťme se ale zpátky k tobě. Předpokládám, že musíš trénovat, abys dosahovala takových výsledků. Jak dokážeš skloubit práci s tréninky?

Není to jednoduché, ale jde to. Den má 24 hodin. A tím, že se soustředím jen na jednu disciplínu, je to snazší. Navíc statiku můžete trénovat bez rizika na suchu. Už mám zavedený takový tréningový systém, že mě stojí minimum času. Aktuálně 3 tréninky denně, které trvají celkem max 2 hodiny.

První „first go“ statiku, takovou quasi maximálku si dám bez protažení po probuzení. To je akce na max 10 minut, cca 6 minut před obědem strávím výdechovkami. Vydechnete vše, co můžete a zadržíte dech. Je to nepříjemné, ale efektivní a můžete to dělat i v kanceláři. Večerní trénink je nejdelší – chce to důkladný strečink, relaxaci. Pak mám takový prográmek v počítači, na kterém si nastavím 8 cyklů zádrží dechu se zkracujícími se pauzami. Před tréninkem nemůžeš moc jíst, takže člověk přijde hladový, unavený a místo večeře začne s tréninkem.

 

V nějakém článku o potápění jsem četla, že součástí tréninku je i tvrdá dieta. Jsou snad nějaké potraviny, které si musíš před závody odepřít?

To je hodně individuální. Někdo to dodržuje, někdo ne a taky má dobré výkony. Já jsem si na sobě ověřila, že opravdu záleží na tom, co člověk jí a že to sportovní výkon dost podstatně ovlivní.

 

Dosáhla jsi už světového úspěchu. Máš ještě nějaké ambice a cíle, co tě ženou dál?

Ráda bych letos na mistrovství Evropy udělala hezký čas. Tím hezkým časem myslím něco přes 9 minut. Tak uvidíme, zda se to povede. Prostě skončit v nejlepším jako můj největší sportovní vzor – Věra Čáslavská.

Ale i kdyby se to nepovedlo, hodlám v každém případě letos ukončit veškeré aktivity související s freedivingem a řešit už jen přístrojové potápění. Je pár zajímavých projektů, kterým chci do budoucna věnovat svůj čas.

DEN_2471Foto: archív Denis Rylov

 

Vidíš a já bych čekala, že chceš jednou třeba být trenérkou nádechového potápění. Nelákalo tě to nikdy?

Ne, je to mnohem větší stres a odpovědnost. Já tedy občas odkoučuju jiné závodníky. Jako kouč jsem byla například u několika národních rekordů ve statické apnoi Martina Valenty (aktuálně 9:14). Ale musím si vybírat, čemu věnovat svůj čas.

Raději jej věnuji potápění s přístrojem. Pokud se ptáš, jestli bych nechtěla jít touto cestou naplno, jako vybudovat potápěčskou školu, dive centrum na nějakém pěkném ostrově a organizovat cesty za potápěním, tak to si umím představit. Nicméně stejně dobře si umím představit jízdu na splašeném býkovi a ani do jednoho zatím nejdu. Ale kdo ví, co přinese budoucnost? :)

 

Poslední otázka na tebe, Gábi. Předpokládám, že se nepotápíš pouze v bazénech. Kde na světě je tvé oblíbené místo, kde už ses potápěla nebo bys jednou ráda?

Potápění mám moc ráda a za posledních 10 let jsem byla jen na několika nepotápěčských dovolených. Potápěla jsem se v Kalifornii, na Floridě, v Thajsku, na Zanzibaru, v Egyptě a obrovskou srdeční záležitostí je Jihoafrická republika. Víc jsem schopná říct o tom, jak to tam vypadá pod vodou než na souši…

V plánu je určitě v dohledné době Mexiko se svými úžasnými jeskyněmi a pořád velmi živé a relativně dostupné Maledivy. Velkým snem jsou Galapágy, ale to už je dost drahý špás. Ale mám ráda i studenou vodu – norské vraky, francouzské jeskyně v oblasti Lot. I v České republice, na Slovensku nebo v Německu, Rakousku a Polsku jsou super lokality.

Je spousta míst, které jsou na mém listu přání. S ohledem na to, co lidstvo vyvádí s oceány, budu muset s sebou mrsknout, aby bylo ještě na co koukat… Nadměrné rybaření vnímám jako obrovský problém. Stejně jako fakt, že vody jsou plné plastů, které mrzačí a zabíjejí zvířata. O čínské polévce ze žraločích ploutví, kvůli které jsou vybíjeni žraloci, japonskému masakrování delfínů a velryb, nemluvě. Jen za pár let jsem mohla vypozorovat opravdu dramatický úbytek žraloků v JAR.

 

Jménem redakce startitup.cz ti děkuji za rozhovor a přeji spoustu dlouhých minut pod vodou.

Děkuji, bylo mi ctí a národním svátkem. :)

Přidat komentář (0)
[display_facebook_embed_rotate]